RESPEKT

Respekt pokládáme za nejdůležitější přísadu bezpečného prostředí, a proto mu na těchto stránkách věnujeme také samostatný článek. Zde tedy jen krátký výlet. Základem respektu je vědomé a cílené následování formulky "brát každého takového, jaký je". Učitel, který se vydá respektující cestou výchovy, nepoužívá mocenský a manipulativní přístup a nesnaží se žáky měnit tzv. k obrazu svému. Naopak respektuje jedinečnost každého žáka a důvěřuje jeho vlastním volbám. Odlišný názor žáka nevyhodnocuje jako nesprávný či jako projev drzosti. Jako studovaný profesionál respektuje vývojové fáze svých žáků, jejich individuální odlišnosti a přizpůsobuje tomu svou výuku.

NEZRAŇUJÍCÍ KOMUNIKACE

Způsob komunikace velmi výrazně ovlivňuje kvalitu našich vztahů. Účelem nezraňující komunikace je sdělit informace tak, aby nikoho záměrně neohrozily a nezranily, a tím přispívaly k udržování dobrých vztahů. Jejím prostřednictvím v podstatě dáváme najevo náš respekt vůči ostatním.

Pro bezpečné klima ve třídě je zásadní, aby učitel používal neohrožující a nezraňující formy komunikace. Ty velmi úzce souvisí se zvládáním vlastních emocí a vědomým odstraňováním mnohdy nevědomky zažitých manipulativních a mocenských vzorců v komunikaci, kterými jsou například příkazy a zákazy, křik, urážení a ponižování, ironie a sarkasmus, moralizování a poučování, nebo zastrašování a vydírání. Důležité je ujasnit si, že slušná komunikace není automaticky nezraňující komunikací. Je totiž docela dobře možné "slušným" způsobem přimět žáka, aby udělal to, co chceme. Pak se ale nejedná o nezraňující komunikaci, ale o záludnou manipulaci.

Jak tedy taková nezraňující komunikace se žáky vypadá? Začneme obecným pravidlem, které může využít úplně každý: mluvme s ostatními tak, jak bychom si přáli, aby oni mluvili s námi - tedy takovým způsobem, který je příjemný i nám. Postupně si můžeme osvojovat další prvky nezraňující komunikace, kterými jsou aktivní naslouchání, zrcadlení emocí a já-sdělení. Používá se při nich nestranný popisný jazyk, který se nám bude hodit do všech komunikačních situací nejen ve třídě, ale také v našem běžném životě mimo školu.

PŘEDVÍDATELNOST

Čím více je pro nás naše okolí předvídatelné a čitelné, tím se cítíme bezpečněji a můžeme se lépe soustředit na činnosti, které právě děláme. V rychle měnícím se světě, kdy změna je v podstatě trvalým stavem, je dobré pro žáky zajistit alespoň základní předvídatelnost v ohledech, na které máme jako učitelé vliv.

Prvním důležitým hlediskem je, aby měl každý žák ke svému učení všechny relevantní informace. Ty zajistíme jasnými a srozumitelnými instrukcemi k učebním činnostem, čitelnými a konkrétními požadavky a s nimi souvisejícími kritérii hodnocení. Zároveň je vhodné, abychom i my sami jednali čitelně a předvídatelně.

Dalším orientačním bodem jsou společně vytvořená pravidla třídy, která platí pro všechny, tedy jak pro žáky, tak pro učitele. Třída je jako živý biotop, který se neustále proměňuje a vyvíjí, tedy i s pravidly třídy je nutné neustále pracovat a přizpůsobovat je změnám v třídním kolektivu, aby byla stále funkční. Pokud někdo nějaké pravidlo nedodržuje, může navrhnout jeho změnu. Může také následovat diskuse, při které má každý možnost říci, čím by mohl přispět, aby k porušování pravidla příště nedocházelo.

Naopak v přímém rozporu s předvídatelností je šok z přepadových testů a nečekaných zkoušení. Ty představují pro žáky permanentní stres, při kterém mizí pocit bezpečí, přichází strach, nejistota, bezmoc a možná i vztek. Po neúspěchu se dostavují pocity méněcennosti a křivdy. S těmito pocity také velmi úzce souvisí uplatňování tzv. kolektivní viny, kdy učitel trestá někoho, kdo za porušení pravidel nenese zodpovědnost. Kolegové prominou, ale uplatňování kolektivní viny je čirá vydírací a vyhrožovací technika uplatnění moci. Tento přímo toxický způsob řešení problému v dětech vzbuzuje pocity nespravedlnosti, křivdy a bezmoci a v žádném případě nepodporuje bezpečné prostředí pro učení.

SVOBODNÁ VOLBA

I když je u nás školní docházka povinná, jsme přesvědčeni, že i ve škole je místo pro dobrovolnost a svobodnou volbu. Pokud dáme dětem nabídku svobodné volby, a tím možnost přistupovat ke svému učení po svém, posilujeme v nich nejen jejich vnitřní motivaci a sebeúctu, ale také pocit zodpovědnosti za vlastní učení. V tomto prostředí pak není prostor pro hrozby v podobě trestu, přicházejí jen přirozené následky. Důležité je si v tuto chvíli uvědomit, že přirozeným následkem z pohledu učení je pouze to, že se dítě buď něco naučí, anebo nenaučí. Nic víc. Přirozeným následkem rozhodně není známka, protože ta je pouze uměle vytvořeným nástrojem hodnocení.

Autonomie žáků založená na svobodném rozhodování je velkou výhrou nejen pro dítě, které si může dělat věci po svém, čímž přirozeně rozvíjí svůj potenciál, ale také pro učitele, který tak nemusí mít pod neustálou kontrolou veškeré učební procesy žáka. Konkrétní podoby autonomie ve třídě mohou vypadat například tak, že si žák sám zvolí, kde a s kým bude ve třídě pracovat, jakým způsobem bude k úkolu přistupovat, zda, kam a jak si bude vést poznámky, jaké téma referátu a jeho následné prezentace si vybere, či zda využije nabídku domácího procvičování a v jakém rozsahu.

NADHLED

Nadhled je dovednost důležitá k tomu, abychom mohli druhé respektovat a dát jim prostor ke svobodnému růstu v jejich jedinečnosti. Pokud tuto dovednost dobře ovládáme, nebereme si věci osobně, nejsme vztahovační a pokud jsme pod vlivem negativních emocí, dokážeme je zvládat tak, abychom neubližovali druhým. Zkrátka moc dobře víme, že za naše reakce a chování nemohou ostatní, že jsou naopak plně v naší moci, a podle toho s nimi také nakládáme.

Nadhled ve třídě je užitečný například v situacích, kdy dítě něco zapomene, nestihne, neudělá, něco neví nebo udělá chybu. Je téměř jisté, že to nedělá proto, aby nás naštvalo. Za každým chováním je totiž skrytá nějaká vlastní potřeba dítěte, a pokud budeme jako učitelé pozorovat, zajímat se a ptát se dětí na jejich potřeby, můžeme jim pak nabídnout pomoc. Třeba takhle: Co bys potřeboval? Co pro to můžeš udělat ty? Mohu ti nějak pomoci já?